Baletní večer v Přerově

Psát o tom, že jako každý rok, i letos se uskutečnilo ve velkém sále Městského domu v Přerově baletní vystoupení, je asi něco jako nošení dříví do lesa. Pěkná tradice vznikla a trvá. Ve čtvrtek 21. dubna 2005 se dával Louskáček. Ti, kteří podporují své ratolesti v tak ušlechtilém zájmu jakým je navštěvování tanečního oboru Základní umělecké školy Bedřicha Kozánka v Přerově (rodiče, babičky a dědečkové, ale i sourozenci, spolužáci, přátelé), to už moc dobře vědí. A vnímají již od okamžiku prvních úvodních zkoušek v malých skupinkách někdy v listopadu, že i tentokrát tomu dají účinkující určitě vše. A tak nějak mimochodem snad i připustí, že nic nepadá z nebe. Že za tím vším stojí hodiny dřiny nejen těch, kteří jsou nakonec vidět na jevišti, ale i těch, kteří to vše chystají, režírují, organizují, sponzorují.

Po celodenním maratónu, kdy dopoledne byla vystoupení pro školní mládež, se přiblížila ona chvíle, kdy začali chodit do Městského domu v Přerově i ti, na kterých účinkujícím záleží vždy asi nejvíce. Bylo to koneckonců vidět už při vstupu do sálu dlouho před začátkem představení, kdy byla rezervována ta či ona sedadla, aby právě „ti moji“ to viděli co nejlépe.

Po krátkém slovním úvodu se vyrojili na jeviště první účinkující. A jako obvykle, přestože v novodobé historii ZUŠ byl tento kus uváděn již potřetí, i letos bylo hned vidět, že nic nebylo ponecháno náhodě. A koneckonců, na stejnou hudbu se dá vymyslet jednou to a jindy ono. V tom je krása a svoboda projevu, výrazu, okamžitého prožitku, nápadu, invence. Každý z žáků oboru mohl předvést, co umí. Ti mladší začátky krokových variací, při kterých si leckterý ještě pletl pravou a levou stranu, ti starší již působivé pohybové etudy a absolventi vyzrálá vystoupení naplněná vybroušenými projevy citu, postoje a životního názoru, a to krokem, gestem, svobodnou a nenásilnou pohybovou mluvou těla. Svěží a působivá hudba Petra Iljiče Čajkovského, řadě z nás jistě známá, celý dojem jenom podtrhovala. A tak jsme mohli po úvodních pasážích postupně vidět radostný tanec dětí, rej myší s velkým myšákem velitelem a nastoupenou jednotku vojáků s podporou jízdy.

Druhý obraz byl oslavou pohybu sněhových vloček v zimní přírodě, které si tančí lehce a svobodně, květinového valčíku vystřídanou hejnem havranů.

Třetí obraz byl tradičně komponován tak, aby se dala předvést vyspělost tanečníků. Křehký tanec cukrových figurek vystřídal temperamentní španělský tanec a paradoxně gradoval komorně laděným čínským tancem. Ten vystřídal pastýřský tanec, kdy jeviště doslova „praskalo ve švech“, aby posléze ustoupil orientálnímu tanci, kdy jsme si mohli připadat spíše jako v Orientu, než ve střední Evropě. Ladné pohyby dotažené do působivých gest byly oslavou ryzího ženství jako základního atributu života na této planetě. Právě tady jsme si mohli, my diváci, uvědomit, kam až je možné dojít v tanečním oboru při cílené a nenásilné kultivaci pohybu od počátečních, spíše nemotorných, gest k procítěnému výrazu, kde se nemusí mluvit, protože i pohybem lze vyjádřit vše. Pocit, náladu, záměr, vnitřní prožitek. Závěr obrazu patřil ruskému tanci a tanci klaunů, jako tradičně velmi působivém a líbivém.

Závěr baletního vystoupení byl oslavou života a krásného dětského snění, kdy malá Klárka se probouzí ze svých představ. Snění, které nám tak chybí v současné době.

A co říci o těch, které bylo vidět na jevišti jen zřídka nebo vůbec, ale měli na celém díle také svůj lví podíl? Zejména pana Gajzbachera za režii a choreografii, paní Chytilovou za krásné a nápadité kostýmy, pana Sabadáše za hudební spolupráci a pana Ludvíka za technickou spolupráci je možné jen pochválit a asi nemá smysl je nějak moc představovat. Zdá se, že jde o dlouholetý sehraný a ambiciózní tým, který ví, jak na to. A že je to někdy s těmi našimi potomky jako s pytlem blech, by vám mohli vyprávět celé hodiny. Zejména při závěrečném komponování celého díla na ploše jeviště Městského domu.

Co sdělit závěrem? Chvály bylo řešeno víc než dost. Tak snad i troška té kritiky. Ne, neodpustím si ji. Píšu o tom v podstatě každý rok a asi pořád marně. Ale nedá mi to. Jedinou špatnou známku, a to snad i šestku, bych dal těm divákům, kteří opět moc spěchali do šaten. Tak spěchali, že nechali účinkující, kteří od většiny z nás ještě sklízeli zasloužený aplaus, aby si museli prohlédnout jejich záda. Snad je pro mě osobně slabou útěchou lehce pobavený až ironický úsměv některých z nich, kteří si po plně odedřeném výkonu asi opět byli přinuceni uvědomit, že opravdu „nejsme dokonalí“. Ach jo …

Artur Wiesner, Zámecká 12, Čekyně