Nicki a Viera:

Co asi prožívají děti, které odjíždějí samy do cizí země, kde se mluví řečí, které nerozumějí? Navzájem se neznají. Jen sedí ve vlaku plné jiných dětí. O čem si povídají? Nebo mlčí? Jsou možná trochu zmatení, protože každému z nich řekli rodiče něco jiného, o tom proč jedou do daleké Anglie. Každá rodina totiž reaguje jinak, když jde do tuhého. Rodiny těchto dětí se v tom základním shodly. Evropa čelí hrozbě, vývoj se nedá předpokládat, ale z politiky Adolfa Hitlera nic dobrého nekouká. Je tady možnost poslat své malé milované do bezpečí. Nebo to až tak bezpečné není? Nebude pro děti horší, když budou bez rodičů? Nakonec třeba nebude tak zle… To jsou otázky, které si kladou velcí. Ti malí ne. Ti žijí dnešek, ať je jakýkoli. Inscenace Nicki a Viera ukazuje těžké téma lehkostí dětských očí.

 Jsem Vincent a nebojím se:

Vincent se nebojí, že by si neporadil sám, sám v noci, v lese. Vincent ví, že to zvládne klidně bez jídla, i bez spacáku. Vincent ví, co má dělat v nepřízni počasí, ani přírodní katastrofy ho nevyděsí. Vincent totiž moc dobře ví, že za dne ve škole plné lidí to může být horší než za bouřky bez střechy nad hlavou. K příručce se strategiemi pro přežití si pořídil KPZtku a 4 kamarády. Co na tom záleží, že nejsou skuteční.

Po čem touží Jane Austinová:

Jak by to vypadlo, kdyby postavy nejznámějšího románu Jane Austinové mohly své autorce mluvit do psaní? Změnily by něco? Spoléhaly by na to, že ona jim jejich příběh napíše nejlépe, jak umí, aby byly spokojené a došly svého štěstí?

Mini inscenace Po čem touží Jane Austinová, je sondou do tvůrčího procesu talentované autorky, jak si ji představujeme my, mladé ženy doby, ve které už není nic skandálního na tom stát se spisovatelkou, lékařkou nebo političkou. Jednou se třeba provdáme, nebo taky ne, a naši reputaci to neovlivní. Můžeme studovat, cestovat, být vtipné, i úspěšné a lásku svého života hledat dokud nepřijde.